Caput ulnae
Caput ulnae, hlavice kosti loketní, nasedá na distální
štíhlý konec kosti;
circumferentia articularis je válcovitá kloubní
plocha laterálně a vpředu na hlavici ulny, která je
skloubená s incisura ulnaris radii;
processus styloideus, bodcovitý výběžek, vybíhá
z dorsoulnárního okraje hlavice distálně; je spolu
Obr. 253. POŘADÍ A DOBA VZNIKU OS1FIKAČNÍCH JADER,
POŘADÍ A DOBA SPLÝVÁNÍ SAMOSTATNĚ OSIFIKUJÍ-
CÍCII ČÁSTÍ KOSTI LOKHTNÍ
T. týden
F. fetální
R. rok
s hlavicí hmatný aje viditelný na hřbetní straně dolního
konce předloktí jako nápadný hrbolek.
Hmatné útvary na ulně
Olecranon je hmatné na zadní straně loketního
kloubu, dorsální okraj těla v celé délce kosti; na
distálním konci ulny je zezadu hmatná hlavice;
proč. styloideus je hmatný jako hrbolek na hřbetní
straně dolního konce předloktí.
Osifikace a variace ulny
Osifikace ulny
Osifikace (obr. 253) probíhá v diafyse (od 8. fatálního týdne) a ve
dvou cpifysách. Osifikace distální epifysy (v hlavici) z.ačíňá
v 5.-6. roce (u dívek dříve), v olekranu v 9.-11. roce (opět dříve
u dívek). Osifikace olekrana je složitější: distální část rozsahu
kloubní jamky osifikujc z diafysy, proximální část jamky osifikuje
ze dvou (později splývajících) jader, z nichž distální patří do oblasti
proximální části kloubní jamky, proximální jádro pak vytváří
tenký povrch proximálního konce olekrana (jakousi tcrminální
ploténku). Horní epifysa ulny splývá s diafysou ve 14.-16. roce,
dolní v 17. -18. roce, vždy dříve u dívek. Proč. styloideus ulnae
může - obdobně jako u radia - osifikovat samostatně, popřípadě
jako variace zůstat po celý život oddělen chrupavkou, což může
způsobit chybu v rtg diagnose.
Variace ulny
Typické tvarové variace, které by nepůsobily funkční změny, na
ulné nebyly zjištěny. Individuálně se liší výraznost tuberositas ulnae
i její rozsah a výraznost hran ulny. U některých vrozených vad
horní končetiny může ulna chybět, částečně nebo úplně. Jde většinou
o těžké vývojové vady končetiny, zpravidla spojené i s dalšími
vrozenými vadami ruky a prstů.

Ulna - kost loketní
Ulna, kost loketní, je na proximální straně široká
a postupně se zužuje distálním směrem. Skládá se ze
tří typických úseků; jsou to:
proximální část ulny - z větší části uzavřená v loketním
kloubu,
corpus ulnae, tělo ulny, a
caput ulnae, hlavice ulny - válcovitá, na distálním
konci.
Proximální část ulny
Proximální část ulny nese několik typických útvarů:
olecranon, okovec čili výběžek loketní - hákovitý
útvar, ve který ulna proximálně vybíhá, hmatný vzadu
na loketním kloubu; upíná se na něj m. triceps brachii;
incisura trochlearis (semilunaris) - vyhloubení na
přední straně proximálního konce; tvoří kladkovou
kloubní jamku pro spojení ulny s trochlea humeri;
processus coronoideus - vybíhá na přední stranu
a tvoří distální okraj incisura trochlearis;
tuberositas ulnae — drsnatina pro úpon m. brachialis
distálně od přední plochy proč. coronoideus;
incisura radialis - na laterální straně proximálního
konce; zářez s válcovitou kloubní plochou, do níž
svou cirkumferencí zapadá hlavice radia.
Corpus ulnae
Tělo kosti loketní je trojhranné, se zevním, předním
a zadním okrajem;
margo interosseus, zevní okraj, je ostrá hrana směrem
proti radiu; je místem úponu vazivové membrána
interossea antebrachii;
margo posterior, zadní okraj, je charakteristická
hrana, hmatná po celé délce ulny, od olekrana až na
proč. styloideus;

Osifikace a variace radia
Osifikace radia
Osifikace radia (obr. 250) jakožto typické dlouhé kosti probíhá
z diafysy (od 8. fetálního týdne) a ze dvou epifys; distální epifysa
začíná osifikovat po dosažení l. roku věku, proximální epifysa
(v hlavici radia) ve 4.-S. roce. Růstově aktivnější je distální epifysová
ploténka (proto míří foramen nutricium proximálně). Vedle
hlavních jader se vyskytují přídatná jádra: v tuberositas radii (ve
13. až 14. roce), někdy v proč. styloideus (současně s distální epifysou).
Samostatně osifikující proč. styloideus může být zdrojem
diagnostické chyby při rtg vyšetření. Proximální epifysa splývá
s diafysou mezi 14. a 17. rokem, distální epifysa mezi 17. a 19. rokem,
kdy také splývají přídatná osifikační jádra.
Variace radia
Typické tvarové variace, které by neovlivňovaly funkci, nejsou uradia
známé. Individuálně se liší velikost tuberculum radii a také výraznost
hřebenů a velikost tuberculum dorsale mezi rýhami pro šlachy
extcnsorů. U některých vrozených vad horní končetiny rádius
chybí, částečně nebo úplně. Ruka, která je defektem radia zbavena
kloubní opory pro větší část zápěstí, je pak tahem svalů vyvrácena
radiálně, často až s prsty obrácenými radioproximálně (manus vara
congenita). Často při této vadě chybí palec, často i 2. prst.

Distální konec radia

Distální konec radia je rozšířen; rozeznáváme na
něm tyto útvary:
processus styloideus, bodcovitý výběžek, vybíhá
distálně z radiálního okraje rozšíření;
sulci tendinum musculorum extensorum -otisky
šlach natahovačů zápěstí a prstů na dorsální straně
distálniho konce kosti (obr. 249 B);
v rýhách jsou postupně ve směru od ulny radiálně šlachy těchto
svalů: m. extensor digitorum, m. cxtensor pollicis longus, m. extensor
carpi radialis brevis a m. extensor carpi radialis longus;
tuberculum dorsale je nápadnější hrbolck s podélnou lištou mezi
žlábky pro m. extensor pollicis longus a m. extensor carpi radialis
brevis;
incisura ulnaris je zářez obrácený proti ulně,
v němž je válcovitá kloubní plocha pro spojení
s hlavicí ulny;
facies articularis carpalis je mírně vyhloubená,
distálně hledící kloubní plocha pro spojení s proximální
řadou zápěstních kostí.
Hmatné útvary na radiu
Hlavice radia je hmatná distálně od laterálního epikondylu
humeru - hmatá se štěrbina mezi capitulum
humeri a caput radii a horní okraj hlavice radia jako
měrný bod, radiále. Tělo radia je hmatné skrze
předloketní svaly; dále je hmatný distální konec
kosti (se šlachami na hřbetní straně) a proč. styloideus,
jehož hrot je měrný bod, s ty lion.

KOSTI PŘEDLOKTÍ

další dva okraje na těle radia jsou:
margo anterior, přední okraj - méně nápadně vyznačená hrana;
jde od tuberositas radii distálně podél lalerálního okraje kosti;
margo posterior, xadní okraj - nízká a méně nápadná hrana; jde
uprostřed zadní plochy tčla distálně, blíže k distálnímu konci.
Plochy kosti mezi hranami se označují jako
facies anterior,
facies posterior a
facies lateralis.
Foramen nutrietům, mířící proximálně, je na přední ploše těla, proximálně
od středu kosti.