Norimberský kodex

Interní pravidla a regulace klinických pokusů s lidmi existovaly již od počátku 20. století. V Německu byl v době Výmarské republiky v platnosti oběžník říšského ministra vnitra z 28. 2. 1931 označený jako „Závěrečný návrh směrnic pro nové léčebné postupy a provádění vědeckých pokusů na lidech“. Tato směrnice definuje nový léčebný postup (použití dosud nevyzkoušeného lékařského postupu k diagnóze, terapii či prevenci) odděleně od vědeckého pokusu na lidech a pro oba směry určuje pravidla, která je nutno dodržet: odůvodněnost, dobrovolnost, zásady lékařské etiky (např. nesmí být využívána sociální tíseň), respektování pacienta při zveřejňování výsledků atd. – tedy aspekty, které se v kategoričtější formě objevují i v současných normách. Německo bylo tehdy státem, který pociťoval potřebu zaujmout k této eticky závažné otázce formální stanovisko. Šlo však o lokální aktivity bez obecné závaznosti. Tak se jevila situace při zahájení norimberských procesů s lékaři, která byla z právního hlediska jistě pozoruhodná. Neexistovaly vlastně žádné přesvědčivé precedenční případy, o něž by bylo možno opřít obžalobu. Obhajoba naopak shromáždila závažné materiály o pokusech na vězních v jednotlivých státech USA, které vyvolaly během procesů vážnou diskusi. To vše lze vyčíst z rozsáhlých soudních protokolů. Výpovědi znalců nakonec vedly k závěru, že srovnávat tyto případy není možné už vzhledem k jejich rozsahu, a tím spíše k podmínkám, za kterých k nim docházelo, a že v žalovaných případech nebyly dodrženy ani minimální etické zásady. Postrádané zásady pak soud shrnul do deseti bodů, jež se později staly základem legálních a stavovských norem pro pokusy a dnes jsou označovány jako „Norimberský kodex“.