Lopatky

Osifikace lopatky začíná z Hlavního jádra (blízko colluin
scapulae) koncem 2. fetálního měsíce (v 8. týdnu). Charakteristická
jsou další samostatná jádra: v proč. coracoideus (v l. až
2. roce věku), pod ním (tzv. subcoracoid - současně i pro horní část
kloubní jamky) - v 10. 12. roce, v konvexní části při hrotu výbčžku
(v 16. roce); další jádra jsou v akromiu (2-3 variabilní jádra
mezi 13. a 16. rokem). Osifikace akromia může vytvořit samostatnou
kost (viz dále). Pro růst jsou důležité i chrupavčité lemy a epifysové
osifikace jejich okrajů: podkovovitá epifysa při okraji dolní
poloviny kloubní jamky, osifikace chrupavčitého lemu na mediálním
okraji a na dolním úhlu lopatky; objevují se v 15.-l8. roce
věku, potom srůstají.
Srůsty samostatných osifikací s okolím začínají u jádra subkorakoidního
a v horní části jamky ve 14. roce (u dívek) až v 17. roce
(u hochů), u jader v proč. coracoideus (v 15. roce), u osifikace
v akromiu po 16. roce; podkovovitá epifysa dolní části kloubní
jamky srůstá kolem 20. roku, po ní i ostatní epifysy v chrupavčitých
lemech (při mediálním okraji lopatky).
PLETENEC HORNÍ KONČETINY; scapula a clavicula;
pravá strana; pohled zpředu
l facies articularis acromii
2 tuberculum supraglenoidale
3 processus coracoideus
4 incisuraícapulae
5 margo superior
6 margo medialis
7 lineac muscularcs na facies costalis
8 acromion
9 cavitas glenoidalis
10 colluin seapulae
11 tuberculum infraglenoidalc
12 margo lateralis
KOST KLÍČNÍ
POŘADÍ A DOBA VZNIKU OSIFIKAČNÍCH JADER,
POŘADÍ A DOBA SPLÝVÁNÍ SAMOSTATNĚ OSIFIKUJÍ-
CÍCH ČÁSTÍ LOPATKY
červeně - pořadí vzniku jader a zániku růstových chrupavek
černě - doba vzniku jader a zániku růstových chrupavek
T, týden
F. fetální
R. rok

KOSTI HORNÍ KONČETINY

PLETENEC HORNÍ KONČETINY; scapula a clavicula;
pravá strana; pohled zezadu
1 fossa supraspinata
2 margo superior
5 spina scapulae
4 processus coracoideus
5 facies articularis acromii
6 acromion
7 okraj cavitas glenoidalis na angulus lateralis
8 collum scapulae
9 tuberculum infraglcnoidale
10 margo lateralis
11 tuberculum deltoideum (tuberositas triangularis spinae)
12 fossa infraspinata
13 margo medialis

matné útvary na lopatce
Hřeben lopatky a acromion, proč. coracoideus
(zpředu pod zevní třetinou klavikuly, skrze snopce
m. deltoideus), margo medialis, dále dolní úhel
a k němu přiléhající část margo lateralis.

Zlomenina lopatky

Mediální okraj lopatky je individuálně různě tvarovaný.
Upínají se na něj svaly. Horní úhel lopatky
zpravidla mírně vyčnívá.
Směrem od páteře se na mediální okraj lopatky upínají mm. rhomboidei,
směrem zpředu od žeber m. scrratus anterior. Na horní úhel
se upíná m. levator scapulae.
Laterální okraj lopatky je ztluštčlý; začínají tam
svaly.
Od horního konce laterálního okraje začíná dlouhá hlava m. triceps
brachii; od střední třetiny okraje začíná m. teres minor, od kaudální
třetiny (a od dolního úhlu) m. teres major.
Facies costalis
Facies costalis (anterior) je mírně vyhloubená. Po
povrchu tohoto vyhloubení, zvaného
fossa subscapularis, se od mediálního okraje táhnou
tři až čtyři
lineae musculares - mírně zvýšené drsné čáry pro
připojení svalu.
Ve fossa subscapularis začíná m. subscapularis, jehož šlašitá septa
jsou připojena na lineae musculares.


Na laterálním úhlu lopatky je
cavitas glenoidalis (fossa articularis) - kloubní
jamka ramenniho kloubu. Je mělká, vejčitá, kraniálně
užší než kaudálně.
Vůči rovině celé lopatky je jamka mírně odkloněna
dorsálně; tato
retroverse jamky činí asi 9°. Nad jamkou i pod ní
jsou drsné vyvýšeniny pro začátky svalů:
tuberculum supraglenoidale (supraarticulare) nad
kraniálním okrajem kloubní jamky (místo začátku
dlouhé hlavy m. biceps brachii);
tuberculum infraglenoidale (infraarticulare), pod
kaudálním okrajem jamky.

Zlomenina lopatky

Hřeben lopatky i acromion jsou hmatné. Hmatný
zevní okraj akromia je měrný bod pro zjištění šířky
ramen (distantia biacromialis) a pro délku horní končetiny
(od akromia ke špičce 3. prstu).
Hřeben rozděluje dorsální plochu lopatky ve dvě
jámy:
fossa supraspinata - nadhřebenová jáma,
fossa infraspinata - podhřebenová jáma.
V obou jámách začínají svaly.
Asi ve třetině vzdálenosti od vnitřního okraje je hřeben lopatky
trojúhelníkovitě rozšířen směrem dolů -
tuberculum deltoideum (tuberositos triangularis spinae): končí
u něho zadní okraj deltového svalu a upíná se tam vzestupná část
trapezového svalu.
Processus coracoideus, výběžek zobcovitý (hákovitý),
vyčnívá z horního okraje lopatky dopředu (pod
zevní část klíční kosti). Je místem připojení svalů
a vazů a je hmatný pod zevní třetinou klíční kosti.
Incisura scapulae je zářez na horním okraji, těsně
navnitř vedle odstupu proč. coracoideus. Incisura je
doplněna pomocí lig. transversum scapulae superius
v otvor, kudy prochází n. suprascapularis.
Na horním okraji lopatky při incisuře začíná m. omohyoideus. Na
proč. coracoideus začíná lig coracoacromiale. lig. coracoclaviculare,
lig. coracohumerale (vaz ramcnního kloubu), m. coracobrachialis
a krátká hlava m. biceps brachii; upíná se tam m. pectoralis minor.

KOSTI HORNÍ KONČETINY

OSSA MEMBRI SUPERIORIS -

CINGULUM MEMBRI
SUPERIORIS -
PLETENEC
HORNÍ KONČETINY
Scapula - lopatka
Scapula, lopatka, je plochá kost tvaru trojúhelníku
(obr. 241 a 242). Má tři okraje:
tnargo superior, medialis, lateralis;
okraje se stýkají v úhlech:
angulus superior, inferior, lateralis.
Facies posterior, hřbetní (zadní) plocha, je lehce
konvexní.
Facies costalis (anterior), přední, k žebrům přivrácená
plocha, je mírně konkávní.
Lopatka je umístěna ve svalstvu zad, ve výši
2.—7. žebra, a skloubena s kostí klíční.
Facies posterior
Facies posterior je rodělena šikmo napříč vyvýšeným
hřebenem;
spina scapulae, hřeben lopatky, začíná na mediálním
okraji trojhranným políčkem, na živém hmatným,
a táhne se nad laterální úhel; přitom se zvyšuje,
odděluje se od zadní plochy a vyčnívá nad zevním
úhlem laterálně a dopředu jako plochý výběžek,
acromion - nadpažek, na kterém je vpředu mediálně
oválná ploška pro přikloubení klíční kosti -
facies articularis acromii.

Stavba horních a dolních končetin

Rozdíly ve stavbě horní a dolní končetiny člověka
odpovídají rozdílnosti funkce a zátěže. Tento
rozdíl se projevuje v rozdílné pohyblivosti pletence,
v rozdílném tvaru a proporcích stylopodia a zeugopodia
a v různé úpravě autopodia, kdy autopodium
horní končetiny je přizpůsobeno funkcím uchopovacím,
autopodium dolní končetiny je přizpůsobeno
funkci opěrné a lokomoční.
Horní i dolní končetiny se vyvinuly ve fylogenezi z tzv. ploutvového
lemu, který se táhl podél těla primitivních ryb až něhož pak
po redukci střední části zůstala horní a dolní končetina, odpovídající
prsní a břišní ploutvi ryb. Postupná přestavba primitivní
ploutve v končetinu čtvernožců je známa z paleontologie. Za ontogeneze
vzniká základ končetiny jako ploutvovitý, frontálně postavený
končetinový pupen, z něhož se postupným růstem a diferenciací
vytváří končetina. Skeletní základ končetiny vzniká nejdříve
jako zhuštění mesenchymu, na kterém jsou patrný stopy primitivního
uspořádání skeletu ploutve fosilních lalokoploutvých ryb.
Tento mesenchymový základ se spolu s vývojem kloubů a svalových
základů mění v základ chrupavčitý; dále se pak člení a tvarově
se diferencuje. Růst končetiny do délky je výsledkem složité
interakce ektodermu na vrcholku končetinového pupenu a pod ním
uloženého mesodermu. Rozdělení jednotlivých prstů vzniká nejen
růstem v pěti oddělených paprscích, ale také druhotným zánikem
materiálu, který základy prstů původně spojoval. Vrozené vady
skeletu končetin vyplývají z poruch vývojových mechanismů
. Jde zejména o vady délkového růstu, vady vývoje okrajového
paprsku (hlavně na palcové straně) a o vady z poruch růstu
a rozdělení původně embryonálně spojených prstů.

KOSTRA KONČETIN

SKELETON MEMBRORUM
Kostra končetin je připojena k osové kostře;
ke kostře končetin patří:
ossa membri superioris, kosti horní končetiny -
párové - a jejich spojení;
ossa membri inferioris, kosti dolní končetiny
rovněž párové - a jejich spojení;
membrum superius (extremitas proximalis), horní
končetina, a
membrum inferius (extremitas distalis), dolní končetina,
mají u všech čtvernožců stejnou základní
stavbu (obr. 240):
cingulum, pletenec - připojuje končetinu k osovému
skeletu;
na horní končetině je to lopatka a kost klíční,
na dolní končetiněJe to kost pánevní;
extremitas libera, volná končetina, je přikloubená
k cingulu a má u horní i dolní končetiny stejnou základní
stavbu,
tři typické úseky:
stylopodium s jedinou kostí (kost pažní, kost stehenní),
připojenou k pletenci,
zeugopodium — úsek tvořený dvěma kostmi (dvě
kosti předloktí, dvě kosti bérce),
autopodium — konečný úsek končetiny tvořený větším
počtem malých skcletních elementů, sestavených
v paprsky (základem je pět paprsků).

Klouby

Hmatná a orientační místa při loketním
kloubu a v něm
jsou okraje olekrana, epikondyly a štěrbina mezi capitulum
humeri a caput radii.
Pro posouzení správné polohy útvaru loketního kloubu slouží vzájemné
postavení obou epikondylů a vrchol olecranon ulnae, které při
extensi v kloubu mají stát vjedné linii, při ťlexi mají tvořit rovnoramenný
(event. rovnostranný) trojúhelník. Složky kloubu jsou dobře
patrné na rtg snímku, v předozadní i v boční projekci (obr. 265).
Cévy a nervy loketního kloubu
Tepny pro loketní kloub přicházejí z rete articulare cubiti, na němž
se podílejí a. collateralis superior et inferior (obě z a. brachialis),
a. collateralis media et radialis (obě za. profunda brachii), a. recnrrens
radialis (z a. radialis), a. rccurrcns ulnaris (z a. ulnaris nebo
z a. brachialis) a a. interossea recurrens (z a. interossea posterior).
Žíly z kloubu jdou do periartikulární pleteně a z ní podél přívodných
tepen do větších žil končetiny.
Nervy pro loketní kloub přicházejí l. zn. musculocutaneus, 2. z n. medianus,
3. z n. radialis, 4. z n. ulnaris, přičemž první tři nervy vysílají
vlákna na přední stranu kloubu, n. radialis a n. ulnaris na
stranu zadní.
Membrána interossea antebrachii
Membrána interossea antebrachii (syndesmosis radioulnaris)
je vazivová membrána rozepjatá mezi
margo interosseus radii a margo interosseus ulnae
(obr. 264).
Tvoři ji šikmé snopce jdoucí od radia šikmo
distálně k ulně. Proximálně je několik snopců opačného
směru, zvaných
chorda obliqua.
Membrána přidržuje přcdloketní kosti a je místem
začátků řady předloketních svalů.
Articulatio radioulnaris distalis
Articulatio radioulnaris distalis, distální radioulnární
kloub, je vzájemné skloubení distálních konců
radia a ulny (obr. 264).
Kloubní plochy tvoří caput ulnae a incisura ulnaris
radii.
Kloubní pouzdro je volné a dovoluje obíhání
distálního konce radia kolem hlavice ulny. Tento
pohyb spolu s rotací hlavice radia v loketním
kloubu (v humeroradiálním a v proximálním radioulnárním
skloubení) je základem supinace a pronace
předloketních kostí (obr. 266 D):
supinace je základní postavení předloketních kostí
rovnoběžně vedle sebe, dlaňovou stranou dopředu;
označuje se tak i supinační pohyb, jímž se kosti do
této posice dostávají;
pronace je postavení předloketních kostí, při němž
ulna zůstává na svém místě a rádius se otočil - nahoře
v proximálním radioulnárním kloubu kolem
své dlouhé osy, dole v distálním radioulnárním
kloubu oběhl hlavici ulny, takže šikmo zpředu kříží
ulnu, a dolní část předloktí s rukou se obrací hřbetní
stranou dopředu; označuje se tak i pronační pohyb,
jímž se rádius do této polohy dostává. Volně visící
končetina se svou váhou automaticky staví do částečné
pronace.